Směnka v rozhodčím řízení - 1.díl Arbitrabilita

Arbitrabilita

Obecné vymezení arbitrability, konkrétní podmínky dle zákona o rozhodčím řízení, subjektivní stránka arbitrability. 

V případě dotazů se obraťte na naši bezplatnou právní poradnu online zdarma.

   Arbitrabilita neboli posouzení přípustnosti sporu k řešení v rozhodčím řízení je základní otázkou, kterou je nutné řešit již při uzavírání rozhodčí smlouvy. Vymezení tohoto pojmu je patrně notorietou, nicméně bych zde rád zmínil, jak jej chápe Raban. Říká, že „arbitrabilita je okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy (popřípadě jinými svými orgány) a připustila tedy, aby byly spory rozhodovány i rozhodci, pokud si tak strany ujednají. Je to oblast, kde se státní moc zavázala uznávat a vykonávat nálezy v řešení sporů, pokud byly dosaženy zvláštním postupem, jenž probíhá z iniciativy stran a za jejich participace, způsobem, jenž stát svým zákonodárstvím připouští.“[1]

   Pokud jsou tedy naplněny požadavky zákona, je možné uzavřít platnou rozhodčí smlouvu a přenést tak pravomoc obecného soudu ve prospěch rozhodce. Právní teorie dělí arbitrabilitu na objektivní a subjektivní.  

Arbitrabilita objektivní je vyjádřena podmínkami určenými v zákoně pro přípustnost určitého sporu k projednání v rozhodčím řízení.

Arbitrabilita subjektivní je naopak vyjádření smluvních stran, které na základě autonomie vůle přenesou pravomoc k rozhodnutí objektivně arbitrabilního sporu nezávislému a nestrannému rozhodci, rozhodům nebo stálému rozhodčímu soudu.[2]

Arbitrabilitu objektivní je tedy možné nepochybně chápat jako pojem širší než arbitrabilitu subjektivní, protože stanovuje určité zákonné limity, které nemohou strany prostřednictvím rozhodčí smlouvy rozšířit. Tyto zákonné limity nalezneme v § 2 odst. 1 a 2[3] ZRŘ a teprve jejich výkladem můžeme dospět k závěru, zda je určitý spor arbitrabilní, či nikoli.

   Máme zde pozitivní i negativní výčet podmínek, které musí být splněny, aby měla rozhodčí smlouva zamýšlené účinky. K posouzení objektivní arbitrability musí docházet zvlášť pro každý spor.

Pro naplnění objektivní arbitrability stanovuje zákon následující podmínky:

  1. Musí se jednat o majetkové spory,
  2. je možné o předmětu sporu uzavřít smír,
  3. jedná se o spory, kde by byla jinak dána pravomoc soudu,
  4. nemůže se jednat o spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory,
  5. obecně nebylo možné využít rozhodčí řízení k řešení sporů neziskových ústavních zdravotnických zařízení.

   Tyto předpoklady je nutné kumulativně splnit, aby bylo možné podřídit spor rozhodčímu řízení.  Pojem majetkové spory není dále v ZRŘ rozveden, nicméně z literatury lze dospět k závěru, že „ jde, obecně vzato, o všechny spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat.“[4]Ve vztahu ke směnečným sporům je možné zcela jistě říci, že se jedná o spory majetkové, protože se v majetkové sféře stran nepochybně odrážejí.

   Dále je nutné, aby bylo možné o předmětu sporu uzavřít smír. Tato podmínka odkazuje na § 99 OSŘ, kde je v odst. 1 stanoveno, že „připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem.“[5] Typicky se tedy toto neumožňuje, jedná-li se o jednostranné právní úkony a dále tam, kde to zákon vylučuje.[6] Nejvyšší soud  se zabýval touto problematikou v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, kde formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.[7] V případě směnečných sporů však smír uzavřít nepochybně lze, tudíž i tato podmínka je v obecné rovině naplněna.

   Odpověď na další podmínku nalezneme opět v OSŘ, který v § 7 odst. 1 říká, že: „V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“[8] Příslušnost soudu ve směnečných sporech je stanovena dle§ 9 odst. 3 písm. p).

   Dále je nutné přistoupit i k negativnímu vymezení podmínek přípustnosti podřízení sporu rozhodčímu řízení. Spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory nemohou být podřízeny rozhodčímu řízení, protože to nepřipouští jejich povaha. O spory směnečné se zde však nejedná. Rozhodčí řízení dále nebylo možné využít k řešení sporů neziskových ústavních zdravotnických zařízení. Toto vyloučení označuje Rozehnalová za personální omezení.[9] Toto personální omezení se mohlo ve směnečných sporech projevit pouze do té míry, že rozhodčí smlouva, v níž by bylo jedním z účastníků neziskové ústavní zdravotnické zařízení, by nebyla platná a spor by musel být rozhodnut obecným soudem. Zákonem 466/2001 Sb. ze dne 6. prosince 2011 však došlo ke zrušení zvláštního statutu těchto zařízení, tudíž i ke zrušení celého § 1 odst. 2 ZRŘ.[10]

  Arbitrabilita subjektivní je ve své podstatě tedy možnost stran zúžit arbitrabilitu v rámci zákonných podmínek tak, jak budou samy strany chtít. Jedná se o omezení, které se v rozhodčí smlouvě projeví například takto:

Strany se dohodly, že spory týkající se případné náhrady škody budou rozhodovány…

Zde je patrné omezení ve smyslu podřízení pouze určitého a konkrétního sporu rozhodčímu řízení. Právě v tomto případě je dle mého názoru nutné, aby strany přesně vymezily, které spory mají být předmětem rozhodčího řízení a které nikoli. U směnečných sporů bych zcela jistě volil formulaci, ze které bude jasně patrné, ke které konkrétní směnce se rozhodčí smlouva vztahuje. V případě rozhodčí doložky to nebude nutné, protože je obsažena přímo na směnce.

   Další podstatnou otázkou, která v souvislosti s tímto tématem vyvstává, je kdo tedy vůbec tuto arbitrabilitu posuzuje. Faktické posouzení dle § 13 ZRŘ je na rozhodci samotném, který by v případě nenaplnění podmínek § 2 ZRŘ měl řízení zastavit. Pokud by tak neučinil, bylo by možné takto vydaný nález zrušit.

V případě dotazů se obraťte na naši Bezplatnou právní poradnu


[1] RABAN, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, s. 201.

[2] ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 116.

[3] Zákon č. 216/1994 Sb. § 2 (1) Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

(2) Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.

[4] DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009. s. 706.

[5] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[6] V usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír.

[7]Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005

[8] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[9] ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 126.

[10] BĚLOHLÁVEK, A., Změny v rozhodčím řízení, Bulletin advokacie 2012, č. 5.

V případě dotazů se obraťte na naši Bezplatnou právní online poradnu

Dotazy z Bezplatné právní poradny

    Reklama