Směnka v rozhodčím řízení - 5.díl Novela zákona o rozhodčím řízení

Novela zákona o rozhodčím řízení

Nové požadavky na rozhodce a rozhodčí smlouvu, úvaha de lege ferenda.

V případě dotazů se obraťte na naši bezplatnou právní poradnu online zdarma.

   Od 1. 4. 2012 nabyla účinnosti novela č. 19/2012, která mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Tato novela proběhla zejména jako reakce na Směrnici ES 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Otázkou pro tuto kapitolu je skutečnost, jak se tato novela projeví ve vztahu k směnečným vztahům v rozhodčím řízení. Nová úprava se tedy zaměřila zejména na ochranu spotřebitele ve smyslu nové úpravy jeho procesních práv, rozhodčí smlouvy a dále ve vztahu k požadavkům na odbornost rozhodce.

   Novela zejména celkem kompromisně vyřešila situaci, která vyvolávala velkou diskusi jak ze strany odborné veřejnosti, tak i ze strany zájmových sdružení na ochranu spotřebitele. V drtivé většině případu totiž docházelo k podpisu rozhodčí doložky spotřebitelem, aniž by ji četl, protože bývala často malým písmem ukryta ve velmi rozsáhlých obchodních podmínkách. Novela proto zavedla nutnost podpisu rozhodčí smlouvy samostatně, nikoli ve formě rozhodčí doložky jako součásti obchodních podmínek či smlouvy hlavní. Tato úprava se nepřímo dotkne i rozhodčího řízení ve směnečných sporech.

   V praxi často převládá používání blankosměnek, které figurují jako zajištění úvěrů, a to právě v těchto situacích, kde může být pravomoc rozhodce rozhodnout o sporech ze směnky dána rozhodčí smlouvou, která bude podepsána v rámci smlouvy o úvěru. Z formulace této rozhodčí smlouvy však musí být patrné, že se vztahuje i na případné spory ze směnky.[1] Problematika používání blankosměnek ve vztahu ke spotřebiteli je rovněž velmi diskutované téma, které si vyžaduje velkou pozornost odborné veřejnosti a možná i důslednější úpravu. Alarmující situaci potvrzuje pan  Kalvoda z Asociace občanských poraden: „Ročně řešíme problémy 24 tisíc lidí, problémy se směnkou má až deset procent z nich."[2] 

   Předmětná novela přinesla změny týkající se rozhodčí smlouvy uzavírané se spotřebitelem nejen ve smyslu faktického zákazu rozhodčí doložky, ale i ve smyslu specifické formulace této smlouvy. Byl přijat model německé právní úpravy rozhodčího řízení, které reflektuje doporučení Evropské komise 98/257/ES o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů.[3] Nově tedy musí tato smlouva obsahovat informace uvedené v § 3 odst. 5, které je nutné spotřebiteli vysvětlit s dostatečným předstihem před jejím uzavřením. Jedná se o přesné vymezení následujících informaci o:

 

a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud,

   Jedná se o konkrétní určení osoby rozhodce nebo osoby, která tohoto rozhodce určí. V praxi by však nebylo dobré odkazovat pouze na jednací řád, který obsahuje mechanismus určení rozhodce pro daný spor. V takovém případě je vhodné tento mechanismus určení včlenit přímo do rozhodčí smlouvy. V případě, že bude rozhodovat stálý rozhodčí soud, postačí pouhý odkaz.[4]

b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení,

   Pokud o způsobu zahájení strany sjednaly dohodu dle § 19 ZRŘ, je nutné, aby rozhodčí smlouva na tuto dohodu přímo odkazovala. Jinak se zde bude obecně uplatňovat § 14 ZRŘ, který tuto problematiku obecně upravuje.

 c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání,

   Rozhodčí smlouva by měla obsahovat konkrétní výši odměny rozhodce a celkových nákladů řízení. V praxi však není možné přesně náklady vymezit, jelikož se jejich výše bude odvíjet od různých skutečností, které se mohou vyskytnout. Je tedy v každém případě lepší vymezit náklady řízení co možná nejpřesněji, aby následně nedocházelo ke sporům.[5]

d) místu konání rozhodčího řízení,

   Místo konání řízení musí být v rozhodčí smlouvě obligatorně stanoveno. Jedná se o odklon od věty druhé § 17 ZRŘ, která umožňuje nechat místo konání rozhodčího řízení na úvaze rozhodce.[6]

e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli,

   Způsob doručování v rozhodčím řízení se dříve upravoval dle OSŘ a nebylo tudíž možné používat dohodu o postupu v řízení, která by doručování rozhodčích nálezu upravovala odlišně. Po novele ZRŘ je možné doručování smluvně upravit, a právě proto zákon vyžaduje, aby byla uvedena v textu rozhodčí smlouvy.[7]

f) vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

   Vykonatelnost rozhodčího nálezu je dána přímo zákonem, ale v rámci zvýšení ochrany spotřebitele zákonodárce určil, že je nutné tuto informaci sdělit spotřebiteli přímo v textu rozhodčí smlouvy, což by mělo mít za následek lepší pochopení právních následků rozhodčího nálezu.[8]

 

   Nakonec zákonodárce určil, že dle § 3 odst. 6 ZRŘ jsou náležitosti rozhodčí smlouvy dle § 3 odst. 5 naplněny odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů, které byly vydány dle § 13 ZRŘ. Jedná se o výjimku pro situace, kdy strany založí pravomoc k projednání sporu stálému rozhodčímu soudu.[9] Dále zákonodárce zakotvil v § 25 odst. 2 nutnost odůvodnění rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech.

   Výše uvedené požadavky se tedy musí logicky uplatnit i ve vztahu k stále častějším otázkám úpravy úvěru, kde blankosměnka figuruje jako zajištění. V těchto případech se nová úprava nepřímo dotkne i rozhodčího řízení ve věcech směnečných. Z výše uvedených podmínek by však neměly vznikat ve směnečných sporech vznikat zásadní potíže. Pouze v podmínce dle písmena c) bude obtížnější vymezit přesné náklady řízení, když spor může vzniknout ze smlouvy hlavní nebo ze směnky.

   Pokud bych se měl fakticky zamyslet nad možnými situacemi, které patrně budou v praxi vznikat, vyvstává otázka, zdali nebudou úvěrové společnosti používat rozhodčí doložku pouze pro spory ze směnky, kde je postavení spotřebitele komplikovanější. Z nové právní úpravy však mohou vzniknout i jisté nesrovnalosti v podobě vzniku a platnosti rozhodčí smlouvy.  Pokusím se možné problémy demonstrovat přímo na příkladu, který by mohl v praxi vzniknout. Spotřebitel bude uzavírat smlouvu o úvěru a tato smlouva bude zajištěna blankosměnkou. Dle požadavků novely ZRŘ uzavře věřitel se spotřebitelem i platnou rozhodčí smlouvu. Novela nepřinesla ochranu spotřebiteli pouze z hlediska formulace a samostatnosti rozhodčí smlouvy, ale i z pohledu nutnosti odůvodnění rozhodčího nálezu, kvalifikace osoby rozhodce a užití zásad spravedlnosti pouze v rámci kogentních ustanovení na ochranu spotřebitele. Otázkou zůstává, jaké účinky bude mít takto uzavřená rozhodčí smlouva ve vztahu k žalobám ze směnky. Směnka je v těchto případech částečně spjata se smlouvou hlavní, jelikož právě dle smlouvy hlavní bude existovat směnečné vyplňovací právo k této směnce a nakonec k jejímu samotnému vzniku došlo v souvislosti se smlouvou hlavní. Je třeba vycházet přímo z rozhodčí smlouvy. Směnečné vztahy jsou sice abstraktní, ale v takových případech bych dovozoval postavení spotřebitele i v těchto vztazích. Směnka vznikla ze vztahu, kde původně vystupoval spotřebitel a měl by tedy používat stejnou ochranu i ve vztazích takto odvozených. Osobu spotřebitele budu dovozovat dle § 52 odst. 3 ObčZ[10] a dále dle § 3 písm. A) ZSÚ[11], kde budu určovat postavení účastníka v souvislosti se smlouvou hlavní, v tomto případě se smlouvou o úvěru. A konečně řešení nabízí § 18 ZSÚ[12], který stanoví zachování práv spotřebitele i v případě placení nebo zajištění vztahu směnkou. Okruh vztahů, na které se tento zákon vztahuje, není absolutní a hned v § 2 jsou taxativně vymezeny výjimky, na které nebude možné tento zákon vztáhnout. V mém případě se jedná zejména o aplikaci norem na ochranu spotřebitele zakotvených v ZRŘ, což bude klíčové pro posouzení naplnění subjektivní arbitrability. Z praxe ovšem vyplývá, že § 18 ZSÚ není zcela efektivní, protože velmi často dochází k převodům směnky za účelem zhoršení možnosti obrany spotřebitele.[13] V případě, že by věřitel směnku převedl, aby znemožnil spotřebiteli kauzální námitky, jednalo by se o převod ve zlé víře a tyto námitky by měly být zachovány i vůči novému nabyvateli směnky. Je tedy vhodné, aby se situace v těchto otázkách jednoznačně vyřešila a nedocházelo k takto účelovým převodům, které mají za cíl poškození spotřebitele. Úvahou de lege ferenda zmínil ve svém článku M. Huml možnost novelizace § 18 ZSÚ do následující podoby:

 

§ 18 Platby směnkou nebo šekem

   Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Spotřebitel má dále právo kdykoli při uplatnění směnky, a to i třetí osobou, namítat všechny skutečnosti související s jejím vznikem. Soudy a jiné rozhodčí orgány na tyto skutečnosti musí brát zřetel.[14]

   Mnou uvedená modelová situace však nemusí v praxi činit závažnější problémy, jelikož přesná formulace rozhodčí smlouvy může určité pochybnosti odstranit.

   Další možnou variantou, která může v praxi vzniknout, bude rozhodčí doložka ve smlouvě hlavní, jež se bude vztahovat pouze na směnku, tedy na vztahy, kde by se spotřebitel fakticky neměl vyskytovat. V popsané situaci bych dovozoval neplatnost takové doložky pro nesplnění podmínek kladených ZRŘ, jelikož byla uzavírána v rámci smlouvy hlavní přímo se spotřebitelem.

V případě, že by byla rozhodčí doložka přímo na směnce, dojde k celkem kuriózní situaci: doložka bude uzavírána s osobou, která sice není v tomto vztahu spotřebitel, ale mohli bychom opět dovozovat jeho ochranu dle § 18 ZSÚ. Postavení spotřebitele v takovém případě bude záviset právě na provázanosti směnky se smlouvou hlavní. Docházím k závěru, že i taková rozhodčí doložka by byla neplatnou pro nesplnění podmínek ZRŘ, protože by musela být uzavřena samostatně a naplňovat podmínky stanovené zákonem.

Je možné, že v praxi bude převládat názor, že směnečné vztahy jsou abstraktní a žádný spotřebitel v nich nevystupuje. V případě souhlasu s tímto přístupem může docházet ke zhoršení postavení této osoby - věřitel bude zpravidla žalovat ze směnky a pokud bude chtít například zvolit konkrétního rozhodce, který nebude zapsán na seznamu Ministerstva spravedlnosti, je tato doložka cestou, jak se tomuto problému vyhnout. Nemuselo by se tedy nutně jednat o přímé obcházení zákona, ale o jakousi možnost uzavírat rozhodčí doložky s totožnou osobou, která je na jedné straně smluvního vztahu spotřebitelem a na druhé již ne.

   Nastávají však i situace, v nichž bude směnkou zajištěn jiný vztah než smlouva o úvěru, a tím pádem nebude možné aplikovat § 18 ZSÚ. V takovém případě bych vycházel pouze z vymezení spotřebitele dle ObčZ.[15] I v těchto případech stále zastávám názor, že postavení spotřebitele by mělo být zachováno i ve směnečných vztazích, pokud směnka vznikla v souvislosti se vztahem, kde tatáž osoba vystupovala jako spotřebitel. Obdobně tomu bude i v případě směnky jako platebního prostředku. Bude proto nutné, aby spotřebitel využil veškerých kauzálních námitek dle čl. I § 17 ZSŠ a bránil se s odkazem, že směnka se vztahuje ke spotřebitelské smlouvě, a tím je jeho postavení zachováno i ve směnečném vztahu. Pokud je postavení spotřebitele zachováno ve směnečných vztazích dle § 18 ZSÚ, mělo by být možné jeho postavení zachovat i v jiných případech, na které § 18 ZSÚ nedopadá.

   V těchto situacích tedy vzniká mnoho otázek, které musí být zodpovězeny a měly by tak přispět k rychlejšímu řešení situace blankosměnek ve vztahu k osobě vystupující jinak jako spotřebitel. Ovšem jakákoli snaha ze strany zákonodárce zasáhnout do této oblasti může vést ke zhoršení dostupnosti úvěru pro tyto fyzické osoby. Pomoci by měla i judikatura, která stanoví jasné postavení účastníků těchto vztahů, ale troufal bych si odhadnout, že její vývoj bude směřovat k ochraně spotřebitele i ve směnečných vztazích.

   Po novele jsou kladeny i nové nároky na osobu rozhodce. V § 4 odst. 1 ZRŘ zákonodárce stanovil podmínku bezúhonnosti, která je dále rozvedena v odst. 3.[16] Ve vztahu ke spotřebitelským sporům zavedl zákonodárce s ohledem na v praxi někdy velmi nízkou úroveň rozhodčích nálezů podmínku, která zavádí, že rozhodce ve spotřebitelských sporech musí být zapsán v seznamu rozhodců vedeným Ministerstvem spravedlnosti. Prakticky se jedná o podmínku stanovující požadavek vysokoškolského vzdělání rozhodce v oboru právo.

Další velmi podstatná změna se projevila ve znění § 23 ZRŘ, kde je nově stanoveno, že rozhodčí řízení je ukončeno právní mocí rozhodčího nálezu nebo doručením usnesení.[17] Novelizace tohoto paragrafu vede k diskusi, zda se jeho znění neprojeví v možnosti rozhodce aplikovat rozkazní řízení. Tuto problematiku dále rozebírám v oddílu 4.2.1. Dále rovněž ovlivnila rozsah dohod o procesním postupu ve vztahu k doručování rozhodčích nálezů. Snad posledním aspektem, který se po novele promítne v rozhodování sporů, v nichž na jedné straně vystupuje spotřebitel, je fakt, že rozhodce nebude v těchto sporech výlučně oprávněn rozhodovat dle zásad spravedlnosti dle § 25 odst. 3, ale bude nutné aplikovat ustanovení na ochranu spotřebitele, jelikož spotřebitel se nemůže předem vzdát svých práv.[18]

   Z důvodové zprávy k této novele vyplývá, že novelizace byla nutná zejména v důsledku nesouladu aktuální úpravy se směrnicemi EU na ochranu spotřebitele a dále z důvodů neustále klesající důvěryhodnosti rozhodčího řízení. Vzhledem k poměrně velkému zatížení obecných soudů a ke statistikám rozhodčího řízení je nutné uvést, že aktuální novela si kladla za účel nejen dosažení větší ochrany spotřebitele, ale i nezvyšování výdajů státního rozpočtu, který by se v případě zamezení sjednávání rozhodčích smluv se spotřebitelem navýšil až o jednu desetinu.[19] Určitým vodítkem pro zpřísnění náhledu na rozhodčí řízení, v nichž je jednou ze stran spotřebitel, byl i nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/1.[20] Pro celkové dokreslení aktuální situace rozhodčích smluv se spotřebitelem bych rád jako přílohu ke své práci doplnil doporučené znění takové doložky vydané Ministerstvem spravedlnosti ČR.

   Další změnu prodělal § 31 ZRŘ, ve kterém byly rozšířeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem. Tato nová úprava zavádí v § 31 písm. g) ZRŘ možnost věcného přezkumu rozhodčího nálezu vydaného ve spotřebitelských sporech. Ke zrušení rozhodčího nálezu bude možné přistoupit zejména v případech, kdy nebyly zohledněny předpisy na ochranu spotřebitele nebo kdy bylo rozhodováno ve zjevném rozporu s dobrými mravy či v rozporu s veřejným pořádkem. Pojem „zjevný“ zatím nebyl definován, takže bude vhodné počkat na judikaturu, která intenzitu rozporu s dobrými mravy definuje.[21] Zrušovací důvod dle § 31 písm. h) ZRŘ směřuje na nedostatečnost informací o spotřebitelské rozhodčí smlouvě nebo na její vady.

   Snad se tedy do budoucna po novele ZRŘ nebude tak snadné se ztotožnit s tvrzením, že „namísto původního nástroje je tak rozhodčí řízení u nás dnes spíše nástrojem umožňujícím odklizení právní ochrany fakticky slabší strany (zejména spotřebitele) a umožnění realizace vůle strany silnější bez vazby na limity pozitivněprávní, morální či dokonce snad i přirozenoprávní, tj. de facto nástrojem suspendace práva pro daný případ.“[22]

---